Otázky a odpovědi
Výpis článků
Výzva: Najdi kavárnu v Brně!
Ono se dá psát leckde. Dobře se to píše na chalupě, když v kamnech praská oheň a po ruce je šálek dobré kávy. Taky doma se dá někdy psát. Nebo ve veřejné knihovně, když je volný stolek v čítárně. Taky ve vlaku se někdy zadaří, i když tam se to hodí spíše pro psaní poezie, jejíž rytmus může příznivě ovlivnit klapot kol. Jedno z nejlepších prostředí pro psaní, tak, jak je provozuju já, tedy pěkně postaru perem na papír, byly vždycky kavárny.
Střídal jsem svého času (dávno tomu) několik brněnských podniků, jejichž stolky se nenápadně a spolehlivě proměňovaly v brány do jiného prostoročasu. Pero klouzalo po papíře, šum a hovor o okolí ustupoval kamsi do pozadí a já jsem sotva stíhal zaznamenávat obrazy a děje probíhající ve světech blízkých i vzdálených Tehdy hodiny našeho světa ubíhaly hladce v pilné práci, a když jsem nakonec po zaplacení účtu za konzumaci odcházel z kavárny domů, byl jsem unavený a plný radosti z pobytu v tom imaginárním světě, který jsem sdílel s hrdiny svých příběhů.
Byla to například kavárna Alfa ve stejnojmenné pasáži, která každý večer hučela naplněná lidmi a tehdy ještě i odérem tabákového kouře, kde jsem byl dotázán udiveným anglickým studentem, co že jsem to psal skoro dvě hodiny bez zastavení a jehož jsem se chabě pokoušel seznámit s námětem vznikajícího románu „Pseudogotická hrobka“. Nebo to byla kavárna Savoy, kde dokonce někdy znělo naživo piano, decentně a nevtíravě, personál byl mladý a jeden z číšníků se mi připomněl coby bývalý pacient a dával pak pozor, abych nebyl nikým rušen. Nebo kdysi jinak než dnes fungující kavárna Spolek, kde v horním patře hlučeli studentští hosté a kde se později odehrálo i jedno z mých prvních veřejných čtení. Nebo zvláštní podnik jménem Tozor, prosklená prostora ve svahu u tramvaje mezi Novými sady a Šilingrovým náměstím, odkud byl nádherný výhled na město, a kde býval klid, protože podnik se tenkrát teprve zaváděl (a zavést se nestihl, protože přišel kovid). Nebo Caffe Pellini top, kde dovedli připravit výborné coretto s grappou, což se hodilo v zimních měsících. Podnik stál ve stejné lajně jako divadlo Bolka Polívky vedle chrámu sv. Jakuba. Když jsem tam jednoho dne přišel a našel zavřené dveře s cedulí, že kavárna končí, cítil jsem se jako vyhnanec. Tehdy jsem si uvědomil, že nemám kam jít. Ano, Brno je plné kaváren. Ano, sem tam najdu místo v některé z nich a není to špatné. Jenže pořád to není ono. Kde jsou ty mé kavárny, kde se tak dobře psalo? Já vím, já vím… Voda je vzala, voli je vypili, vítr je roznesl, proměna proměnila, čas pohltil…
Ale nepřestávám věřit, že někde v dosahu, někde za rohem se nachází ta pravá. A proto se obracím na ty, kteří si tuto mou výzvu třeba přečtou a znají kavárnu, která bude plnit mé, věřím, že nikoli neskromné požadavky:
Dobrá káva. To dnes už skoro není problém. Ani znalost přípravy nápoje personálu zpravidla nechybí. Nežádám nic mimořádného, jen dobrý šálek espresso lungo.
Nestojím o nevyžádané přednášky o kávě! Když chci k věci něco vědět, zeptám se sám. (Kávoví misionáři, kteří s ohněm v oku chtěli měnit mé zvyklosti a nutili mě do něčeho jiného, než jsem chtěl, už naštěstí taky ubyli…)
Kavárna musí mít otevřeno alespoň do deváté večer. Nerozumím kavárnám, které zavírají ve čtyři odpoledne; to se normálně pracující člověk sotva vrací domů, ne?
Světlo. Protože v kavárně chci psát, potřebuji, aby byla osvětlená. Svíčička na stolku to nezachrání. (Kdybych chtěl v potemnělém separé někoho ohmatávat, volím zcela jiný typ podniku…)
Nevtíravý personál. Dotaz, zda mám vše, nebo nabídka něčeho ke kávě je v pořádku, ale ať to není každých pět minut! Na závěr si rád dám něco dražšího a přirozeně pamatuju na spropitné.
Hluk. Kavárna, kde je dlouhé a mrtvé ticho je divná. Trochu toho hluku, když ho vytváří hovor hostí, třeba i hlasitý, nevadí. Patří to k věci. Co vadí, to je příliš silně pouštěné rádio nebo vůbec reprodukovaná hudba. Měřítko hladiny hluku je jednoduché: nesmím být nucen zesilovat hlas, když si objednávám.
Stolek a židle. Na stůl se mi musí vejít sešit, kniha, pero, kafe, minerálka, plus nějaký doplněk typu pouzdra na brýle, štamprlete nebo něčeho jiného. Překážející umělou květenu nebo stojánky na letáky s nabídkou zmrzliny odsunuju na vedlejší stolek. Sympatické je, když má kavárna odběr novin nebo časopisů, ale není to nutné. Nutná je naopak stabilita stolku. Zažil jsem všechny typy kývavých stolků včetně takových, co se chvěly jak ratlík. Není o co stát. Od takových stolků se zvedám a odcházím.
S tím souvisí dostatek místa. Pokud si nemůžu natáhnout nohy, mění se kavárna v mučírnu. Majitel si asi myslel, že čím víc stolků a židlí narve do jedné místnosti, tím víc mu tam bude sedět hostí. Mýlil se, ona nejmenovaná kavárna je už zavřená – soudím, že nepohodlí mohl být jeden z důvodů krachu.
Další požadavky a znaky dobré kavárny pro toho, kdo tam chce psát, mě už nenapadají. Snad je to vše. Zbývá jen doplnit mou úpěnlivou prosbu: Víte-li o kavárně v Brně, která by splňovala uvedené podmínky, napište mi o ní na mou adresu:
Uděláte mi radost. A máte u mě za to kafe.
Jb