Můj největší sportovní úspěch

V životě chlapce nasává někdy chvíle, kdy zatouží být sportovcem. Zatouží jen tak, sám od sebe, a týká se to i takových chlapců, kteří nemají pohybové nadání.

Mohlo mi být možná deset let, když mě tato představa zaujala. Už jsem se viděl, jak podávám sportovní výkon, získávám ocenění, medaili  mi na krk věší a lidé na stadionu tleskají… Kdo by odolal takové představě v deseti letech, že? Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. V rodině mě ke sportu nikdo nevedl. Snad jsem předtím viděl film nebo besedu se sportovcem v televizi? Vážně nevím. Odhodlání jsem však pocítil. Rozhodl jsem, že se vypracuju pilným tréninkem. Chvíli trvalo, než jsem našel sport, ve kterém se proslavím, ale moc těžké to rozhodování nebylo. Přece běh! Není k tomu třeba žádného zvláštního vybavení. Běhat se dá kdekoli, k tréninku není nutná tělocvična ani stadion a nemusí mě u toho ani nikdo vidět, a tudíž se nebude nikdo smát, kdyby mi to nešlo. Ostatně, co by mi na tom mělo nejít? Běžet přece umí každý!

Svěřil jsem se se svým plánem staršímu bratrovi, který mě pochválil a slíbil spolupráci. Vyniknout jsem měl v běhu vytrvalostním, tedy na dlouhou trať. Vymyslili jsme, kudy budu každý večer běžet; od domu po klidné asfaltce na kraji lesa, pak dolů k rybníku a pak kousek do kopce zase k domu, kde bude bratr stát a měřit mi čas na náramkových hodinkách. Mohlo to být možná pět set metrů, to už přesně nevím. Ani si nepamatuju svůj první čas, ale běželo se mi docela dobře. Auta nejezdila, vzduch voněl lesem, tma se plížila a nikdo široko daleko neslyšel nelibozvučné pleskání mých tenisek. Druhý večer jsem běžel znovu. Šlo mi to opět dobře, a proto jsem se těšil, že čas bude lepší a tak to bude víceméně pořád, večer co večer, až dosáhnu nějakého slušného rekordu a pak přijde ten jásající stadion nebo něco na ten způsob. Asi jsem víc snil, než běžel. Bratr byl mrzutý, kde vězím a můj čas na hodinkách byl horší než první den. Další večer mi už můj dobrovolný trenér nechtěl pomáhat a běžel jsem sám bez hodinek. No a pak jsem toho nechal; nejspíš se taky naskytla nějaká lepší zábava než osamělé běhání a funění po asfaltu. Sem tam mě to ještě chytlo, ale celkově jsem na sportovní kariéru resignoval. Při školním povinném běhání jsem bývával mezi posledními.

Ne že bych byl úplný knedlík. Rád jsem chodil i dlouhé výlety po lesích a do skal, když byla příležitost. Naučil jsem se trochu lyžovat na kopečcích kolem vesnice, kde jsme bydlili. Tehdy tam nebyly vleky a upravené sjezdovky, ale zato býval sníh skoro každou zimu. Na kole jezdili všichni, tedy i já, a přitom nebyly počítače a v televizi nedávali nic moc, takže nějaký ten pohyb byl vždycky, a protože jsem netrpěl náklonností k jídlu, nepřekážela mi nadváha. Ale systematické sportování se mi vyhnulo. Zvykl jsem si na to, že do toho světa nepatřím a pokoušel se o jiné způsoby seberealizace a předvádění.

Učební osnovy gymnázia byly ale neúprosné. Pan profesor tělocvikář byl sice tolerantní a většinu hodin jsme mohli hrát volejbal na hřišti, čas od času bylo ale třeba vyplnit předepsané tabulky výkonnosti, aby bylo čím zdůvodnit známky na vysvědčení. Jednoho dne jsme se proto odebrali na stadion TJ Lokomotiva a oznámeno, že se máme rozdělit do čtveřic, neboť poběžíme na okruhu míli. Rozjaření spolužáci, vesměs sportovně založení členové místního tenisového a veslařského klubu neměli žádný problém a s bujarým halasem se převlékali přímo na tribuně do svých často značkových sportovních úborů a nazouvali adidasky. V mé skupině jsme se sešli čtyři outsideři, z nichž jeden shledal, že je mu nevolno a byl okamžitě propuštěn domů. My tři, co jsme si zbyli, jsme se domluvili, že, jakáž pomoc, poběžíme klidně a zvolna, s vědomím svých omezených schopností. Koneckonců, ani jeden z nás neaspiroval na jedničku z tělocviku. Nebrali jsme to tragicky.

Ze skupin těch zdatných běželi někteří s velkým nasazením, jiní ležérněji, většinou však strženi závoděním nakonec do toho dávali všechno. Hlasitě se povzbuzovali, chválili a kritizovali. Rozklusávali se, na pokyn vybíhali, dobíhali, převlékali se a se svolením zapisujícího profesora se courali pryč, protože to byla poslední hodina a do školy už jsme zpět nemuseli.

Čas se vlekl, naše skupina měla běžet až jako poslední a já se začal nudit. Výkony spolužáků mě nestrhly k fandění a tak jsem vytáhl nějakou knížku a četl si. Pak jsem si všiml toho staršího pána. Protože jsem nechodil na stadion, neznal jsme ho, ale podle všeho to byl nějaký místní zaměstnanec. Když jsme přišli, natíral vedle brány plot, ale pak ho přemohla zvědavost, nechal práce a pozorně sledoval pohyb na běžecké dráze. Tribuny byly přirozeně prázdné a on byl tak jediným a očividně zaujatým sportovním divákem.

A nastal čas pro nás - poslední běžce. Pan profesor rozestavil naši trojici, přichystal si stopky a obvyklým zaklínadlem „Připravit ke staru, pozor, teď!“ to spustil. Čekaly nás tři okruhy po pěti stech metrech. Na to, že jsme byli tím, kým jsme byli, tedy outsidery, zakousli jsme se do běhu odhodlaně. Ve sportu se však nehodnotí odhodlání, ale výkon a ten byl od počátku takový, že si profesor po chvilce sedl na lavičku, aby učinil zápis do třídní knihy. Nás si přestal všímat.

Míle je, jak mi později řekli ti, co tomu rozumí, trochu zrádná délka. Příliš dlouhá na to, aby se dala utáhnout sprintem a příliš krátká na takovou tu adaptaci, kterou člověk pocítí při dlouhém běhu na několik kilometrů. Po startu se ukázalo, že jeden z nás nehodlá dodržet gentlemanskou dohodu o volném společném tempu a vyrazil s plným nasazením. Možná by i udržel svou pozici, nebýt toho, že před koncem svého prvního kola nějak špatně šlápnul a odkulhal za profesorem, že vzdává. Než jsme k nim doběhli my zbývající, bylo rozhodnuto. Profesor na nás houknul, že zraněného doprovodí k lékaři a my ať si doběhnem sami a časy si zapíšeme do archu, co nechává se stopkami na židli.

Zůstali jsme dva. Na stadionu už nebyl žádný spolužák a nás sledoval jen ten starý muž, kterému vlastně do nás nic nebylo! Napadlo mě, že by bylo nejjednodušší se prostě sbalit, zapsat vymyšlený čas a jít taky domů. Neudělal jsem to. Zvolnil jsem a prodloužil krok a dal se do druhého kola. Poslední z našeho týmu posledních se mi zavěsil za paty a pokračoval taky. Držel jsem tempo, srovnal dech. Na konci druhého kola jsem začal pomalinku přidávat, jenom málo a po sto metrech zrychlil rytmus dechu. Pak zase přidal a v poslední zatáčce už jsem jel naplno na kyslíkový dluh, sprintem. Do cíle jsem doběhl vyčerpaný. Kamarád pár kroků za mnou, celou dobu se mě držel a teď nemohl popadnou dech. Doklusal vratce k trávníku a padl na něj.

Došoural jsem se ke stopkám. Stály. Pan profesor je asi omylem zamáčkl. Zapsal jsem časy nás dvou jako dva nejhorší s odstupem pěti a šesti vteřin od toho posledního ze třídy a začal skládal arch. Když jsem sbíral svoje věci do tašky, přišel za mnou ten starý pán v montérkách. Napadlo mě, že se chce podívat na časy, když naše gymnasiální běhání celou dobu tak bedlivě pozoroval, ale on si papíru ani nevšiml.

Ukázal na mě prstem a řekl:

„Tys běžel dobře. To byl dobrý běh. Moc dobrý!“

Pak se otočil, šel zase k plotu, ale v natírání už nepokračoval. Posbíral plechovky a štětec a vydal se s nimi k nízké budově za tribunou. Zůstal jsem stát a pěknou chvíli se díval za ním. Nevěděl jsme si s takovým zážitkem rady.

K dokonalosti tohoto příběhu by patřilo, abych zjistil, že onen děda byl kdysi legendárním sportovcem, mistrem mnoha závodů, který se osobně znal se slavnými jmény československého sportu. Ne, nic takového jsem nezjistil. Ani jsem se na toho pána nevyptával. Možná byl jen obyčejným důchodcem, který si chodívá přivydělávat na stadion. Možná sportu skutečně rozuměl, vždyť tam asi nebyl poprvé a viděl už běhat víc kluků. Ale ať už to bylo jakkoli, ať už byl kýmkoli, tak to byla jeho slova, která se stala největším sportovním úspěchem mého života.

A já jsem na jeho ocenění dodnes hrdý. Protože medaile a diplomy se poztrácejí, ale slova, která člověk říci nemusí, ale řekne, ta přetrvávají a když si na ně vzpomenu, jako třeba teď, pořád to těší. Ačkoli je to už tolik let. A ačkoli se ze mě žádný běžec nestal a ty dvojky z tělocviku byly zasloužené.