Konec avantgardy v Břeclavi roku 198X

Konec avantgardy v Břeclavi roku 198X

Jmenovalo se to celým jménem Dům kultury Revolučního odborového hnutí Břeclav.

Ta budova tam pořád ještě stojí. V centru města na břehu Dyje. Poněkud omšelá, vykuchaná, opakovaně rozdělovaná různým nájemcům a zase opouštěná. Kulturák. Nyní však pojďme do roku 198X.

To bylo tenkrát slávy, když se to v roce 198X otevíralo. Tak ho tu konečně máme. S divadelním i estrádním sálem, komorním sálem a zkušebnami… Ale safraporte, co do něj? Všechno tím folklorem nezaplácnem!

Takto, představuju si, začali si tehdy lámat hlavy pohlaváři městské i okresní úrovně po linii státní správy i samosprávy, ba i po linii stranické ze strany, jež byla jediná správná a vedoucí.

I začala se oficiální místa nezvykle usmívat na do té doby podezřelou mládež a nabízet zázemí pro jejich zájmovou kulturní uměleckou činnost, ba i mírnou hmotnou podporu téhož.

Opravdu, milí mladí přátelé, můžete hrát třeba i na elektrické kytary, jakže tomu říkáte? Tušímže bigbít, že ano. A dokonce po vás nechceme, abyste se ostříhali, vy máničky donedávna odporné a zahmyzené! Folk? A proč ne? Skutečně nemusíte zpívat texty Děmjana-Bědného, nenene! A jak vás mohlo napadnout, že my, okresní kulturní pracovníci bychom chtěli omezovat tvůrčí svobodu naší mládeže? Copak jsme to někdy dělali? No, nechme toho…

Pamatuji si dost dobře, že většina vrstevníků kolem mých tehdy sedmnácti let na veškerou oficialitu víceméně kašlala. O tom, co bude, jsme nepřemýšleli. O tom, co bylo, jsme nepřemýšleli jen o trochu méně. Vždyť to, co se dělo předtím, než se nám v žilách a žlázách rozbušily pohlavní hormony, muselo být nutně směšné a šejdrem jdoucí, protože to dělali ti, co jsou starší než my! Jaké jsou záměry a zámysly nynějších pohlavárů, to nám bylo egál. O upřímnosti jejich nabídek neomezené tvůrčí svobody nikdo moc nepřemýšlel. Kdybychom to zkusili, asi bychom se shodli, že pohlaváři lžou, ale nepřekvapuje nás to, protože jim je většinou přes třicet a těm se z principu nesmí věřit, jak káže John Lennon z Liverpoolu, jehož portréty jsme sprejovali v ruinách břeclavského zámku a proti jejich zabílení protestovali dalšími sprejovanými hesly, např. „Neberte nám Lennona, když máte Lenina!“ Až tak jsme byli radikální!

Nakonec tedy pod zřizovatelem Domu kultury zněly nejen folklorní zpěvy a vrtěly se tance souboru Břeclavan, ale duněla i punková kapela The Alcoholic Fantastic Band s písní například: „Jseš gumovej panák/ s chlupatým krkem/ máš zelený bělmo/ a bleděmodrý rty/ všichni se tě štítí/ i když máš bílou košili/ máš chuť vzít silnej provaz/ a jít se zavěsit někam na větev.“

A nejen ochotníci se Švandou dudákem, ale i avantgardní, experimentální divadlo malých forem Filiálka. Tedy my. Hned s první hrou s názvem Ďáblovo dusno, založenou na improvizaci a uvolněném blbnutí jsme zažívali nebývalý úspěch. Malé klubové sály jsme spolehlivě plnili k prasknutí. Nejenom naši vrstevníci chodili na představení opakovaně. Jak to řekla jedna spolužačka, když se jí máti ptala, proč že jde na ten stejný kus už potřetí. „Když ono to je to pokaždé jiné. Oni jsou neskuteční a na jevišti si prostě hrají a sami se přitom báječně baví. A my všichni se bavíme s nimi.“ No tak si představte, co to bylo za dobu, když jen toto stačilo, aby byli diváci u vytržení. Šlo zřejmě o něco jako kolektivní sociální dramaterapii; když sám nesvoboden, aspoň se na (zdánlivě) svobodné budu dívat na divadélku. Proto ostatně osvícení diktátoři a panovníci prý nechávali sem tam mezi lidem blbnout kejklíře a potulné herce s improvizovanými kusy. Lidi pak byli klidnější. No, a když klidní být přestali, herce pochytali a popravili za znevažování majestátu moci. A byl zase klid. Dvacáté století bylo ovšem pokrokové a už se tolik nepopravovalo. Kupříkladu my z Filiálky jsme přežili všichni.

Takové prolínání kultur na půdě Domu kultury nemohlo dlouho vydržet a taky nevydrželo. Ale nějakou dobu nám to procházelo. Těžko říci proč tak dlouho. Naše divadelní tvorba neměla vrcholovou kvalitu; byla postavena na recesi a provokaci a to, že lidi chodili a platili vstupné, to v té době nic neznamenalo. Rozpočet nestál na tom, co soubor vydělalzřizovateli, ale na tom, co stát přidělil a ten přece nebude podporovat někoho, kdo ho neoslavuje, či kdo aspoň mlčky neuznává převahu jeho moci. Uznávat nějakou moc a autoritu? (Jinak než naoko?) Hoho! Kam s něčím takovým na nás! No dovolte?

Přesto jsme fungovali skoro tři roky coby soubor DK ROH. Osobně si myslím, že ti, na kterých naše divadelní existence závisela, a kteří by s námi za normálních okolností velmi brzy zametli, bývali v té době často těžce znejišťováni kolotem dějin. V té době, na kterou vzpomínám, jim každou chvíli umřel nějaký generální tajemník. Brežněv, Andropov… A Černěnko, ten sovětský patron černého humoru svým rychlým úmrtím ve funkci završil kolotoč oficiálních smutků, kdy už ani na stranickém sekretariátu nevěděli, jestli to přece jen neznamená nějakou změnu kursu. A tak nižší pohlaváři nedělali raději nic. Hlavně na sebe neupozorňovat, protože, to víte, já tady zakážu studentské divadlo a nějaký zrádný soudruh to na mě vytáhne, že brzdím iniciativu mládeže, a vyhodí mě ze sedla, aby měl kam posadit synovce, tůdle, nic nevidím, nic neslyším, ani tu Filiálku ne!

Ale věčně to vydržet nemohlo. Zásoba kandidátů na generální tajemníky se vyčerpala a střídání se zastavilo.

Druhá hra Filiálky, nazvaná Velký švindl, byla mezi diváctvem stejně úspěšná a stejně, ne-li více neloyální k režimu. Tehdy se zachmuřil nějaký vyšší pohlavár a po něm se poslušně zachmuřili i ti nižší a to, co si tam prý dovolujeme v tom kusu říkat, že by to mohlo být znevažování stranicko-státních činitelů. Hra byla taškařicí na tema Velké Moravy, takže vážně nevím, kdo ze straníků se cítil potrefenou husou, když hlavními postavami byli Cyril a Metoděj. Ledaže by okresní tajemník byl tajný katolický bigot a měl pocit, že mu jsou znevažovány křesťanské hodnoty, o čemž pochybuju.

A tak jednoho dne před zkouškou přišel režisér Aleš s tím, že je zle a asi nás zruší a kdoví co ještě na nás okresní strana a vláda ve svém spravedlivém hněvu vymyslí. Naštěstí prý má geniální nápad:

Je to už rok, co jsme omylem hráli na přehlídce angažovaných pořadů v Jihlavě. Tam nikdo normální nejezdí, a proto nás tam zřejmě tehdy ocenili několika diplomy a keramickou vázou. Vzpomínáte, ne? (Jak bychom mohli na tu podivnou událost, která by stála za zvláštní vyprávění, zapomenout?) Zavládla tenkrát po návratu velká radost na kulturáku a ředitel má dodnes naše diplomy zarámované na zdi. Přehlídka v Jihlavě je za dva týdny a už nás tam přihlásil. Přivezeme další diplomy a nechají nás zase na pokoji, protože diplomy z Jihlavy mají na sobě vymalovaných hodně rudých pěticípých hvězd.

Po tomto návrhu se neozval hrom, ani jiné znamení, kterým by nás bohové varovali, že se řítíme do záhuby. Tak jsme souhlasili, že tam pojedem.

Nyní je nutná poznámka k samotnému představení hry Velký švindl. Hra začíná avantgardní (jak jinak!) scénou smrti dvou hlavních hrdinů, uložených do rakví. Rakve jsme měli zapůjčené od funebráka z komunální pohřební služby a slíbili jsme je nepoškozené vrátit pod pohrůžkou strašlivé smrti nebo pohřbení zaživa. Rakve byly z postříbřené překližky s papírovými ozdůbkami. Avantgardní smýšlení a přísahy na surrealismus a jiné úpadkové ismy nám nebránily být ve věci těchto rekvizit zcela naturalistickými; již nikdy žádné kašírované kulisy! Rakve byly spolu s jinými rekvizitami a kostýmy uloženy ve sklepní kojí Domu kultury a všechno tam čekalo na den odjezdu a naložení do objednané Avie.

A nastalo jitro onoho dne. Bylo to na jaře. Sluníčko svítilo, ptáčkové zpívali, když jsme časně šli téměř liduprázdnými nedělními ulicemi. Kromě nás směřovaly ke kulturáku jednotlivci i drobné hloučky mladých lidí. Dívky s módní ovečkovou trvalou a strakatými blond přelivy. Mladíci ostříhaní a oholení a Pitralonem vonící na sto honů. Až na vrátnici jsme se dozvěděli, že dnes se v kulturáku koná krajská konference socialistického svazu mládeže, naší československé obdoby slavného komsomolu. Přicházeli téměř nesměle, tiše, ba zakřikle. Pryč už dávno byla doba padesátých let, kdy mladý Pavka Kohout či Milan Kundera stavěli nový svět a hleděli do budoucna vpřed. Žádný jásot, zpěv a tanečky v ulicích. Vymydlení svazáčtí delegáti, ti nejlepší z většiny pasivních a formálních členů SSM, ti, u kterých se předpokládal vstup do KSČ jako přirozené vyústění angažovanosti, tvářili se divně. Ani u této elity svazáctva to s jejich přesvědčením nebylo slavné. Nebýt tlaku rodiny a touhy po snadnější kariéře a jiných výhodách privilegovaných, málokterý by se dral na takové chutné akce jako je konference v Břeclavi a málokdo by na sebe navlékl modrou košili s rudou kravatou, které se naštěstí daly tak hezky skrýt pod bundou, když je ještě, pravda, ráno tak chladné…

Atmosféra nevalná. Proto taky organizátoři konference k povzbuzení mládežnické bujarosti najali cimbálovou muziku, která, navlečena v krojích, rutinně vyhrávala šlágry vesměs čardášových rytmů, aby se příchozí moc neloudali.

Konference nás nezajímala a chtěli jsme co nejrychleji naložit a odjet. Na vrátnici však, jak bývalo v kulturních domech zvykem, seděl vrátný nenávidějící kulturu ve všech jejích projevech. Náš požadavek na zapůjčení klíčů od zadní rampy, abychom pohodlně na Avii naložili rekvizity ze sklepa, kategoricky zamítl.

Nezbývalo, než vláčet věci po schodech hlavním vchodem.

„Rež, rež, rež, drobná rež…“ vyli zoufale muzikanti u proskleného vchodu.

A náhle ticho.

Zvuk cimbálu mizí někam do dáli, housle naposledy skřípnou, bujará notečka zpěvákovi v hrdle zaskočila.

Z nitra budovy vycházejí nosiči obtížení hrůzným nákladem. Neseme rakev, za ní druhou. A to víte, že se tváříme náležitě vážně. Muzikanti hledí s ústy otevřenými, svazáčci blednou, nejedna ručka svazačky k ústům vylétne, aby ztlumila zapištění. Jen několik vteřin trvá šok.

Než někdo z muzikantů zvolá hlasem osvobozené bujarosti:

„Už jich nesú! Včil to začalo!“

A jako jeden muž spouští cimbálka známé ponuré tóny „Pochodu padlých revolucionářů“.

Strnulost a šok komsomolců pomalu ustupují, následuje u nich chvilka na hraně smíchu, ale ten nepřijde. Smích totiž osvobozuje. A copak se oni mohou smát, když není jasné, zda se to může? Vlastně je čím dál jasnější, že se to nemůže. Tu chvilku, kdy se málem zasmáli a málem tím ohrozili své kariéry, tu nám niky neodpustí.

S vědomím toho odjíždíme v naložené Avii do Jihlavy a řveme smíchy. Zároveň je nám jasné, že diplom, který musíme přivést, nesmí být menší než prostěradlo a na něm musí být rudých hvězd jako naseto, jinak jsem nahraní. Ale co! když nás tak bohatě ocenili loni…

Inu, neradno je na přízeň osudu spoléhati a Fortuna je vrtkavá koketa. V Jihlavě byl velkým diplomem oceněn recitační soubor učňů oblečených do rudých montérek. Deklamovali Majakovského a do rytmu mávali srpy a kladivy, div si oči nevypíchali.

A naše představení z dějin Velké Moravy? Mrazivé mlčení porotců po zhlédnutí taškařice a pouhý papír potvrzující naši účast bylo vše, s čím jsme se mohli v Břeclavi pochlubit. Náš osud byl zpečetěn.

A tak se také stalo.

Zrušení zřizovatelské smlouvy mezi DK ROH a experimentálním divadelním souborem Filiálka bylo rychlé. Tak rychlé, že jsme ani rakve nestačili vrátit funebrákovi a ty se s většinou našich rekvizit ztratily někde v útrobách Domu kultury. Snad je rozhořčeně rozsekala brigáda výboru SSM a spálila pod kotlem ústředního topení okresního výboru. Kdo ví?

Buzerace, kterým někteří z nás byli vystaveni od převodových pák stranovlády na školách, kde jsme studovali, se nestačily rozvinout do zničující síly, neboť panující báťuška imperátor Gorbačov znejistil svými řečmi o perestrojce ty pravé soudruhy a vzal jim chuť do vystupňování třídního boje. Proto tento příběh nemá padlé hrdiny. Tehdy to dusný ďábel už nestihl. Budiž za to díky Bohu.

Zbývalo jen vyřešit ztracené rakve. Funebrák K. byl znám co prudký muž od rány a tak se nám nešlo k němu lehko. Vyslechl náš příběh pozorně a husté černé obočí se mu ježilo. Pak se rozesmál, až se náhrobky vedlejšího hřbitova třásly a otevřel lahev rumu. Vypil ji s námi a trval na tom, že nás pak zaveze do centra domů v černé dodávce.

Jel rychle a riskantně neboť rum byl poctivé tuzemské síly čtyřiceti procent. Drželi jsme se, jak se dalo a někdo se nesměle zeptal:

„Nemáte strach, pane K., že vás zastaví esenbáci?“

„Co?“ zaburácel, „To by si zkusili jenom jednou! Oni vědí, co by je čekalo, a netroufnou si mě zastavit. Když jedu já, dívají se jinam!“

Dojeli jsme do centra.

„Tak jste doma, chlapci. A přijďte za mnou, až zas budete něco potřebovat na divadlo. Mládí vpřed!“

A odjel.

Pochopil jsem v té chvíli, že dny komunistické moci u nás jsou sečteny. Síly, co proti nim stojí, jsou velké.

Nicméně to byl také konec avantgardního divadla v Břeclavi.

29. ledna 2016

Koryčany