Huhulák

Vznik intelektuála

Neznámá kapitola z dějin vývoje druhu Homo sapiens

 anonym

Huhulák byl nešťastný pračlověk, přežívající v tlupě náčelníka Uk-uka jen z milosti druhých. Nikdo nevěděl, jak se mohlo narodit něco tak nešikovného a občas se vsázeli, kolik zim to ještě přežije. Největší optimisté hádali dvě.

Nemůžeme se divit, že nevěděli, jak mohlo dojít ke zplození tak života neschopného tvora. V té době ještě lidé či vlastně pralidé nevěděli nic o mutacích obecně, ani o té konkrétní, která vedla ke  vzniku Huhuláka. Ta byla důsledkem narušení ozonové vrstvy Země v okamžiku oplodnění Huhulákovy matky. Pronikavé kosmické paprsky zpřeházely jeden úsek DNA v jádru jeho první buňky vzniklé spojením mateřského vajíčka a Uk-ukovy spermie.

Ozonová vrstva byla v té chvíli narušena prolétající kosmickou lodí jdoucí na přistání k baalbeckým terasám.

Civilisace Alfa z Arkturu, které patřil onen kosmický koráb, již dávno vymřela, takže dnes není kde uplatňovat meziplanetární žalobu na náhradu škody, kterou Huhulák a jeho potomstvo napáchali.

Huhulák nakonec vyrostl, ale pro nešikovnost, krátkozrakost, hypochondrii a celkovou vycmrndlost nebyl přijat mezi lovce. Ženy si z něj dělaly legraci, takže si ve svých pětadvaceti letech ještě ani jednou nevrznul a jeho sexualita se realizovala pouze v plzkých fantaziích a samohaně. A to připomínám, že věk dvaceti pěti let byl v té době prahem stáří! Přežíval díky zbytkům jídla, které mu dávali ostatní ze soucitu nebo jako hubenou odměnu za šlapání divokého zelí. Měl totiž ještě ke všemu ploché nohy.

Bylo tedy nad slunce jasné, že Huhulákova originální sestava genů zůstane originální. Že tedy skončí Huhulákovou smrtí, která se dala čekat kdykoli, spíše však dříve.

Poslyšte nyní, proč se tak nestalo: 

     Lovecká tlupa by se navzdory svému názvu lovem neuživila ani náhodou. Většinu stravy dodávala činnost sběračská; šlo hlavně o kořínky, plody, chutné larvy a ořechy. Tuto činnost provozovaly jak známo, ženy. Muži většinou nedělali nic. Jen se občas servali mezi sebou, případně s příslušníky jiných tlup. Samozřejmě, že s takovou  ženám čas od času došla trpělivost. Pak výčitkami, jekotem a odpíráním sexu přiměly muže k činnorodosti. Což v praxi znamenalo, že se muži sebrali a odešli za nejbližší kopec, kde trucovali, pak nachytali pár syslů a slavnostně je donesli ženám, které se zpravidla již nabažily pohlavně monotonní společnosti a projevily za těch pár hlodavců uznání a příchylnost.

Toho osudného dne to však proběhlo jinak.

Muži, poškrábaní od svých žen, poté, co se marně snažili vynutit si na nich násilím poslušnost, s brbláním kráčeli za kopec. Vedl je náčelník Uk-uk. Ten měl modřinu na oteklém oku. Trefila ho tam jeho oblíbená žena Jitřenka kokosem, když se na ni sápal. Pro tu modřinu byl UK-uk nakvašený tak moc, že pronesl nejdelší souvislou řeč svého dosavadního života.

“Uá!” řekl.

A dodal: “Všichni muži za mnou!”

Všimněte si: Všichni muži! Ne “všichni lovci”!

Jistěže ho všichni muži nenásledovali. Pubertální hoši byli ječícími ženami přinuceni k vykonávání ponižujících domácích prací a těch pár starců bylo zčásti hluchých a zčásti na takové genderové kraviny kašlali.

Zato ale z povzdálí hlouček lovců poprvé sledoval Huhulák. A odcházející muži byli tak naštvaní, že se ani neohlédli, aby ho odehnali kamením jako kdykoli předtím.

Ono by k tomu zahnání došlo později, ale zasáhla náhoda.

Zde musím učinit poznámku. Opravdu to byla náhoda. Za pár tisíc let sice bude jeden spisovatel bájit něco o černém kamenném monolitu, který jakousi elektromagnetickou masáží zvedl rodu homo intelekt, ale tato informace se nezakládá na pravdě.

Skupina mužů sledovaná Huhulákem tedy opustila tábor, přešla travnatou terénní vlnu, minula černý kamenný monolit ( s vybitými bateriemi ) a zamířila pod známou skálu. A to už uviděli, jak pod skálou leží něco velikého, co tam dříve nikdy nebylo. Strachem se semkli blíže k sobě (jen Huhulák se nesemknul, měl větší strach z lovců než z čehokoli jiného) a opatrně se plížili k nehybné, chlupaté mase. Zastavili se na vzdálenost, kdy již rozeznali, že jde o tělo srstnatého nosorožce. Zahulákali a preventivně se rozprchli. Nosoroh se ani nehnul. Házeli jeho směrem kamení a klacky. Zvíře nepohnulo ani okem vyvráceným k nebi. Bylo prostě mrtvé.

Pokud by někoho zajímalo, co se tu stalo, tak se dva nosorožci strkali na kopci, který má z jedné strany pozvolný travnatý svah a ten náhle končí prudkou skalní stěnou. Zvířata zabraná do předsvatebního zápasu nepostřehla skalnatý sráz a jeden přepadl. Láska je jak známo slepá. Scénu krásně vylíčil Jan Augusta a namaloval Zdeněk Burian, jen si už nevzpomínám, v které to bylo knížce.

Lovci byli ohromeni. Takové štěstí, aby našli tak obrovskou zdechlinu dosud neobsazenou velkými šelmami, to se nestalo, kam jejich paměť sahala.

Lovci se vrhli na mršinu. Příručními pazourky rozpárali břicho nosorožce, trhali zuby syrová, ještě teplá játra a snažili se oddělit kusy svaloviny. Huhulák se přiblížil, ale pustit se do jídla s ostatním, to se bál. Za chvíli se na hřbetě zvířete vztyčil náčelník a krvavou hubou i pěstmi vybízel lovce, aby někdo z nich zaběhl pro ženy. Je třeba urychleně rozporcovat tlustokožce a odnést ho k ohni do tábora. Všichni věděli, že za chvíli tu budou šakali a hyeny a lidé bez ohně budou muset jako vždy vyklidit pole.

Náčelník měl u svých mužů respekt. Jenže se nikomu nechtělo odtrhávat se od hromady teplých proteinů. Vždyť kdoví, jestli sem za minutku nevtrhne lev! Rychle ještě něco urvat! Ti nejposlušnější rozpačitě říhali, ale k odchodu se neměl nikdo.

A to byla Huhulákova chvíle. Přestal se krčit a skočil náčelníkovi před oči. Ten se nejdříve zachmuřil, ale pak po něm mrštil řízek z nosorožčího hřbetu a trefil ho přímo přes tvář, jen to plesklo. Dodal: “Hé, hé! Ženy, maso, ženy! Val!”

A Huhulák valil jako nikdy. Řízek mu visel z huby, jak se ho snažil v běhu pozřít; ploché nohy usilovně dusaly suchou stepní trávu.

Zkrátím to: všechno klaplo. Když se k večeru k nosorožci sešlo pár šakalů, bylo už maso většinou odneseno do bezpečí tábora u vysoko plápolající vatry.

Všichni se cpali jako nezavření a mastnota jim tekla po bradách a všude, takže se jim hezky leskla srst. Vzhledem k množství potravy se na ten večer přestalo dbát na hierarchii alespoň do té míry, že když se lovci přežrali nejlepším masem, mohl si pak každý brát, co chtěl a kolik chtěl. Světe div se: i Huhulák! Nikdo ho nebil a měl plné břicho. Nebyla sice žádná naděje, že by nějaká žena byla laskavá k jeho chtíči, ale i ony, přejezené a šťastné se na něj usmívaly. Huhulák dospíval k názoru, že by stačilo málo a svět by se pro něj mohl stát dobrým místem.

A pak se to stalo.

Nasycená tlupa ležela na vypelichaných kožešinách kolem ohně. Dravá zvěř se dnes vyjímečně nekonala. Těch několik šelem, které měly dnes špatný lov se spokojilo se zbytky nosoroha pod skalou a rozumně neriskovalo popáleninu od hořícího ohně nebo škrábanec pazourkovým oštěpem. Noc byla teplá a jasná. Svit hvězd doplňovala barevná světýlka létajících talířů křižujících oblohu tiše a bez zájmu o existenci primitivních životních forem.

Nezájem byl oboustraný. Tím spíše, že to u ohně začalo být zajímavé.

Jídlem unavení lidé zatoužili po kultuře. Hekání, říhání a bzdění přerušily ženy, ten věčný motor pokroku. Byly zvědavé, jak vlastně lovci k nosorožci přišli. Náčelník, který neměl jen právo první a veškerých dalších nocí u plodných žen, ale taky nejbohatší slovní zásobu, je svou reportáží zcela neuspokojil:

“Hé, hoj. Nosorožec. Hé, hé, hoj! Maso. Hé! Ňam!”

Několikrát to zopakoval a doprovodil vleže chabými posunky, ale pak začal dřímat.

Se sytostí žen však vzrostl jejich hlad po informacích a i muži pociťovali jakousi potřebu vracet se k události. Jen nevěděli jak.

A to byla Huhulákova chvíle.

Sám netušil, kde se to v něm vzalo. Bez varování vtrhl do středu osvětleného plácku u ohně, několikrát ho oběhl a neúnavně křepčil. Vyrážel rytmické hu, hu, čímž získal pozornost všech a ti byli jeho drzostí tak šokováni, že ho nikdo nekopl, ani mu nenastavil nohu.

A Huhulák do rytmu spustil:

“Lovci jdou, lovci jdou. Uk-uk mocný je vede. Zvěř prchá. Hyena prchá, lev prchá. Uk-uk mocný! Hu, hu! Nosoroh tu! Uk-uk tu! Nosoroh dup. Uk-uk hé! Źádný strach. Nosoroh rána. Uk-uk stojí. Uk-uk rána, nosoroh padá. Bum! Lovci na něj. Nosoroh bije lovce. Uk-uk hněv. Uk-uk chňap nohu nosoroha. Lup! Noha pryč! Nosoroh pláče, Uk-uk chňap roh. Lup! Roh pryč. Nosoroh uf, leží. Nic. Pak hé, hé! Maso, hé, ňam!”

Úspěch to byl totální. Na konci tlupa tančila kolem Uk-uka a – Huhuláka! Ten neúnavně křepčil a tlupa nedala jinak, než aby projev opakoval. Rytmicky nadaní členové tlupy tloukli do kostí a dutého stromu. Uk-uk zprvu zkoprnělý vzápětí propadl kouzlu reportáže a Huhulákův projev doprovázel obstojnou pantomimou. Lovci se při čtvrtém opakování přidali, kvíleli a ukazovali rány, které údajně v boji utrpěli. Ženy se mohly zbláznit obdivem. Uk-uk byl zahrnut jejich laskající pozorností v takové míře, že to nezažil od své inaugurace. I lovci si přicházeli v tomto směru na své a Uk-uk to blahosklonně přehlížel.

Huhulák stál hrdě vztyčený stranou a zažíval dosud nepoznanou slast. Slast tvůrce, slast moci. Když se k němu bázlivě připlížily dívky Ještěrka s Lasičkou, tvářil se, že si jich nevšímá. Poodešel dál do stínu suchého stromu. Vrčením dívky chvíli odháněl, pak je k sobě blahosklonně pustil. V trvajícím rumrajchu třeštící tlupy zaniklo Huhulákovo krátké decentní zaúpění, kterým ukončil svou kariéru panice. Spokojenost obou dívek byla v průběhu noci naplněna taktéž mírou vrchovatou, neboť Huhulák za léta abstinence nashromáždil zásobu energie i pestrých fantazií.

Té noci skončil starší paleolit a zahájen byl paleolit mladší. Jinak řečeno, paleolit omládl a to se v běhu času, ve kterém vše stárne, stává málokdy.

Trvalost změny byla zajištěna tím, že Huhulák nemínil zanechat již jednou objeveného způsobu, jak si sjednat pozornost a úctu. Vyprávěl téměř denně, exhiboval, vymýšlel si a lhal, až se ve stepi prášilo. Rozšiřoval techniky své show i bohatost své slovní zásoby, čímž se stal zakladatelem literatury. Pravda, zatím jen v ústním podání. Objevil sílu a moc slova. Komentoval, fantazíroval, přepisoval dějiny interpretoval, reinterpretoval a desinterpretoval události, předpovídal a prorokoval. Když se skutečnost vyvinula jinak, než předpověděl, upravil zpětně svou předpověď nebo z jejího nenaplnění obvinil nečisté síly, nepřátelskou tlupu, případně někoho, kdo se mu znelíbil. Dost dlouho ho bavilo vyhánět zlé duchy z žen a děvčat, čemuž se za doprovodu hlasitého juchání oddával v luxusní chýši, kterou si nechal postavit.

Moudře podporoval Uk-uka, alespoň do doby, dokud se neobjevil silnější kandidát, který byl navíc ochotnější projevovat Huhulákovi coby šamanovi větší úctu.

Lhal mužům o jejich síle a statečnosti, pohlavárům o jejich prozíravosti, ženám o jejich kráse, starcům o jejich moudrosti. Mlčel o mužské lenosti, slaboštví a zbabělosti, arogantní tuposti pohlavárů, ženské marnivosti, namyšlenosti a zlobné mstivosti, mlčel o uslintané chtivosti a sobeckosti zahořklých starců.

Přijímal velkoryse dary, nepatřičnou úctu i bázlivou podlézavost. Netrpěl už nikdy hlady a nemusel dělat žádnou běžnou práci. Ochotně přijímal pozorností žen. Vyspal se: s Veveřicí, Zaječicí, Jelenicí, Jitřenkou, Sněženkou, Jasankou, Sasankou, Prašivkou, Muchomůrkou i Větrnou Hůrkou, Rybkou, Žabkou i Tlapkou a pak už je přestal počítat a jména zapomínal a všem jim říkal “beruško” nebo “kočičko”.

Díky této své nevázanosti a vysoké hemživosti zplodil úctyhodné množství potomků, kteří měli podobné nadání jako on. Bedlivě ho potajmu pozorovali a následně veřejně  napodobovali.

Huhulák se dožil úctyhodného věku. Hlavně díky pravidelné a výživné stravě, neboť pro šamana se vždycky něco našlo a taky díky bezpečnému životnímu stylu – když už šel na výpravu s lovci, držel se stranou nebezpečí pod záminkou produkce přímluvných kouzel.

K stáru mu začal trochu měknout mozek a když jednou pojedl větší množství halucinogenních hub, polekal se svých vizionářských snů. V hlavě mu stále zněla neznámá slova coby doprovod hrůzných vizí. Například establišment a paradigma. Následovala těžká a dlouhá kocovina. Pár dní odmítal jídlo i sex, pročež vzbudil velkou úctu jako asketa.

Bohužel se pak pokusil tlupě sdělit, že skutečnost je jiná, než jim už léta lže. Prostí lovci a sběračky mu nerozuměli a s hrůzou prchali; považovali jeho slova za předpověď konce světa.

Jediný, kdo mu rozuměl, byl jeho nejstarší potomek a ten vzápětí Huhuláka urychleně a humánně usmrtil. S vybranými sourozenci pojedli pak jeho tělo, vztyčili totem a vyhlásili tabu o nedotknutelnosti jeho památky.

Od těch dob Huhulákovi potomci parazitují na lidstvu. Nazývají se různě. Vymysleli ostatně mnoho nových slov, ale podstata jejich činnosti je stejná jako byla v pravěku. Nikdy vám, ani nikomu jinému nepřiznají, jak to s nimi bylo a je. Ostatně, zkuste sami před některým intelektuálem pronést tabuisované jméno Huhulák. Ti bystřejší z vás si všimnou, jak intelektuálovi v té chvíli paranoidně zablýskne v oku. Ale vsaďte se, že ani jeden se nebude znát ke jménu svého praotce. Budiž to pro vás důkazem, že tabu stále platí.

Možná se nyní někdo z vás ptá, co s tím?

Inu, co už se jednou stalo, nedá se odestát. To by neokecal ani Huhulák. Jeho potomci jsou prostě tu a navždy s námi budou. A budou navždy stejní: o nic dobrého se nezaslouží, nikdy nic dobrého nevytvoří, nic nezmění k lepšímu, ale ke všemu budou mít moře keců. Nemění svět, mění jen jeho výklad. A to tak, aby zbytku lidstva, který se nějakého výkladu dožaduje a přitom sám nerad myslí, tento výklad vyhovoval natolik, že za něj Huhulákovým synům a dcerám zaplatí.

Snad by tu byla naděje. Že si Huhulákovi potomci uvědomí, odkud jest počal jejich rod a že se není čím chlubit a trochu zkrotnou.

A že potomci Uk-ukovi začnou více používat svůj vlastní mozek a nebudou jen do zblbnutí opakovat to, co vyplodili huhulákovci.

Jenže se obávám, že něco takového se jen tak samo nestane. Je to příliš málo pravděpodobné. A doufat v pomoc zvenčí je marné. Civilisace Alfa vymřela a monolitu se vybily baterie. Teď už to víte všichni.

Text se souhlasem autora předán k volnému avšak uvážlivému nakládání  Společnosti přátel literatury, věd a umění v Židenicích.

Josef Blažek, úřadující předseda SPLAVU, 28. prosince 2009, Brno